© MUCÍKŮV PŘÍBĚH

Denisa Mišinová

KAPITOLA 1.

ZVERIMEX

Milá morčata,

dřív, než začnu vyprávět svůj příběh, měl bych se představit - jsem hladkosrsté morče a v lidské řeči mi říkají Mucík, což prý znamená něco jako miláček. Bydlím v malém rodinném domku, mám vlastní klec a v létě mi patří dokonce i výběh na zahradě. Ale nebylo to vždy tak dokonalé. Život mi házel pod tlapky jednu překážku za druhou. Ale měl bych začít vyprávět pěkně od začátku...

Chvíli po narození mě krutě odtrhli od mámy a zavezli na neznámé místo plné divných tvorů v přecpaných klecích. Že se jedná o krámek se zvířaty, jsem zjistil teprve později. Jedinou vaší nadějí zde je čekat, až se objeví velký tvor – člověk – a odnese si vás do další klece, kde s velkou pravděpodobností už zůstanete navždy sám. Pro některé chlupáče (jako například ty uvztekané hamouny křečky), je to nejlepší co je může potkat. Pro nás morčata je samota tím největším trestem, my jsme totiž zvířátka družná a vždy si máme o čem povídat. Bez kamaráda se cítíme osamělí a smutní. Umíte si představit být na celé té vaší planetě úplně sami? Nijací sousedi, žádní přátelé nebo rodina, která by s vámi trávila čas povídáním u misky? Prostě jen sám. Úplně. Fuj - to je strašná představa! Už jen při pomyšlení na to, se mi dělá pod kožíškem husí kůže.

Ale zpátky k mému příjezdu do zverimexu. Nejprve jsem byl v pořádném šoku. Cesta do krámku byla nepohodlná, a když mne konečně položili do klece, ještě dlouho se má citlivá ouška nemohla vzpamatovat z té spousty vrčivých zvuků. A ke všemu ty podivné pachy! No, morčata, to vám povím - jedna hrůza! Když jsem se uklidnil, začal jsem prozkoumávat své vězení. Jako první upoutala moji pozornost samozřejmě miska. Prohlédl jsem si její obsah. Tedy nic moc - ovesná směs, pár slunečnicových semínek, ale kde jsou mé oblíbené křupinky? A kde je mrkvička a jablíčko? Potom jsem vyhledal pítko. Po jízdě v bedně jsem totiž dostal obrovskou žízeň. Se zájmem jsem očichal špičku pítka. Brr, ta voda tedy určitě není čerstvá! 

Najednou jsem si uvědomil, že mne někdo sleduje. Nebyl jsem v kleci sám! V šeru jsem rozeznal pár tlustých morčat, jak se líně povalují v seně a se zájmem si mě prohlíží. To, které bylo nejblíže, mne oslovilo: 

-„Hej, maličký, pojď sem k nám.“ 

Když jsem se ani nehnul, jen vyděšeně civěl na ty macky, ozvala se nějaká samice. 

-"Podívejte, jak je vylekaný. Potřebuje maminku. Já se o něj postarám.“

Uslyšel jsem šelest sena a za chvíli jsem spatřil štíhlou morčici s šedě zabarveným kožíškem a černýma očkama, jak si ke mně vykračuje houpavým krokem. Mé srdíčko zaplálo vzrušením. 

-"Máma!“ kvíkl jsem a běžel k ní. 

Máma to ale nebyla. Tu už jsem nikdy znovu neviděl. Vlastně se mi postupem času vytratila z paměti její podoba. Stejně tak, jako podoba morčice, která se jí tak nápadně podobala a postarala se o mě, když jsem svou pravou maminku ztratil. Jediné, co si vybavuju je jejich šedivý kožíšek. Ta nejkrásnější barva na světě, vyvolávající ve mně pocit huňatého tepla, lásky a domova. Přitiskl jsem se k hebounkému kožíšku a vyčerpáním usnul...