KAPITOLA 4. - RVÁČI

19.04.2012 01:19

Kapitola 4
RVÁČI

Jak jsem řekl, Malá byla má nejlepší kamarádka. Povídali jsme si spolu, zpívali (což mého člověka přivádělo k šílenství), hráli na honěnou, skotačili, otírali se o sebe čumáčky… ale byly i chvíle, kdy jsme se zrovna nepohodli. Většinou jsem to pak slíznul já.

Jako třeba tehdy, kdy moje lidské dítě položilo do naší mističky piškotek. Piškot je má nejmilejší pochoutka!  Vydal jsem se tedy k misce a tu vidím, jak se z opačného konce klece blíží Malá. Přidal jsem do kroku, ale ona už běžela! Rozběhl jsem se tedy také, abych byl u piškotu první. Letěl jsem k misce a doufal, že Malá uhne, než se srazíme. Ale to ona neměla v plánu. Těsně přede mnou natáhla čumáček, uchopila piškotek pevně do zubů a lehla si. V té rychlosti jsem nestihl zabrzdit, přeletěl přes ni a odkutálel jsem se až k seníku! Ještě není konec… bručel jsem si pod čumáček. Připlížil jsem se potichu k Malé a vyrval ji můj piškotek z tlamičky. Nesouhlasně zabručela, já však již mizel za budkou. To tvrdohlavé morče se ale také nemínilo vzdát. Malá na mě čekala za domečkem. Nešlo ji obejít a než jsem se stihl otočit, držela piškotek v zubech ona. Ne nadlouho. Když jsem se schoval do seníku… vzala mi ho. Schoval jsem se do budky… našla mě! Utíkal jsem před ní… chytila mne. Poslední možnost, řekl jsem si a pokusil se piškotku zahrabat. Malá mou skrýš ale brzy odhalila. Připlížil jsem se k ní a pokusil se sladkost znovu ukrást, ale to jsem se přepočítal! Morčice mě rafla do čumáčku! „To bolelo!“ kvíkl jsem rozhořčeně a vrazil jí čumákem do břicha.

Tehdy přišel můj člověk. Hádejte, co se stalo!? Samozřejmě vynadal mě. Říkal něco o tom, jak se chová ke slečnám. To mám kvůli ženským hladovět? Ti lidé jsou tak podivní!