KAPITOLA 2. - PŘÁTELÉ
Kapitola 2
PŘÁTELÉ
Náhle mne probudil neočekávaný hluk. Otevřel jsem svá ospalá očka a zjistil, že v kleci to přímo vře životem. Všechna morčata se cpou u misky a kvičí, co jim síly stačí. A pak jsem spatřil obrovskou packu bez drápků, jak se vznáší nad hlavami pištících morčat a nese...jablko!!! No, páni! Ta obrovská packa položila jablko do misky a v tu ránu se všechna morčata vrhla nedočkavě vpřed. Měl jsem hrozitánský hlad a tak jsem se rozhodl, že půjdu zkusit štěstí, i když jsem věděl, že jsem nejmladší a na své místo u misky si budu muset počkat. Chtěl jsem to oznámit mé nové mámě. Ale ta, když zachytila můj žádostivý pohled, kvíkla jen: ,,Počkej tady“ a rozběhla se do chumelce pískajících morčat. Za chvíli se máma vrátila a v tlamičce nesla kousek lahodně vonícího jablíčka. Lehla si vedle mne a přistrčila mi šťavnatou pochoutku k čumáčku. ,,Jez!“ nařídila mi. Dlouho jsem neotálel a pustil se do jídla. Skutečně , v nouzi poznáš přítele...
Tak plynul den za dnem. Má nová máma se o mne pečlivě starala a mé srdíčko postupně zapomínalo na dřívější domov, jen matně jsem si vybavoval vůni kožíšku mé skutečné mámy.
Náš život v kleci občas vyrušil podivný živočich bez drápků a bez srsti. Máma mi vysvětlila, že je to člověk. Člověk-malé jméno pro tak velkého tvora. Také mi řekla, že pokud si mne člověk odnese do svého pelíšku, dostanu vlastní klec s vlastní miskou, pítkem,pelíškem a snad i hračkou.,,Hmm,takový kolotoč by nebyl k zahození“ vždy jsem se zvědavostí pokukoval po tom,který mají v kleci naši sousedi křečci. Od té doby mi mámino vyprávění o dokonalém domově neustále přicházelo na mysl...
Jenže lidé nepřicházeli. Občas se sice někdo v obchodě objevil, ale zajímal se jen o ty ukecané opeřence nebo skrblíky křečky. Nás morčat bylo v kleci pořád stejně – nikomu se nepoštěstilo dostat nový domov. ,,Mami“ -povzdechl jsem si jednou - „copak nás morčata nikdo nechce? Jak to mám udělat, aby si mne člověk vybral?“ „Je to velmi těžké, ale mé dceři se to podařilo. Musíš mít hustý lesklý kožíšek,musíš umět pěkně,dlouze a tence pískat a musíš nahodit přihlouplý kukuč,který člověka přímo okouzlí.“ radila máma „Když tohle všechno dokážeš,snad se ti to podaří,tak jak mé dceři.“A tak jsem na sobě zapracoval-pravidelně jsem si čistil kožíšek,učil se správně pískat a hlavně jsem trénoval ten nejlepší pohled. „Už ti to jde moc dobře “ pochválila mne máma.
Právě jsem skládal zkoušku z kvičení, když ke kleci přistoupil člověk. Jak předpokládala máma, všechna morčata začala vyvádět. Byl jsem tak nervózní, že jsem si začal čistit kožíšek. Lidé si mezi sebou povídali řečí, které jsem vůbec nerozuměl. Budu se muset ještě naučit porozumět těm zvukům, které člověk vydává. Máma do mne jemně dloubla čumáčkem.,,To je ta, co si odnesla moji dcerku. Tu vůni nezapomenu. Byl bych si jist, že člověčí packa ukázala na mne. A taky že jo!!! Morčata, mé přání se splnilo!!! Stačil jsem jen vypísknout pozdrav mé náhradní mámě a už mne zas zavřeli do temného pelíšku-člověk to nazývá krabicí.
Ani nevím, jak dlouho jsem v té krabici byl, protože jsem rozrušením usnul. Zdál se mi nádherný sen...o dokonalém domově, o věčně plné misce těch nejvybranějších pochoutek a vždy čisté vodě,o kleci s kolotočem,nádhernou boudičkou a obrovskou kupou sena.